Co hrajeme


 

Vlastimil Peška

ŽEBRÁCKÁ OPERETA

volně na motivy Žebrácké opery J.Gaye a B.Brechta

Pokleslé výstupy a písně sepsané v pokleslé době. (Tedy včera, dnes, či zítra.)


Obsazení: 9 mužů + 9 žen

Záměrem Žebrácké operety je dokázat velectěnému publiku, že vše, co mnozí „odborníci“ považují za pokleslé, je dobré, ne-li skvělé, k vyjádření ušlechtilých myšlenek, které se zdají být neušlechtilé.

S tímto podtitulem představuje Vlastimil Peška svoji verzi Žebrácké opery – operety. Děj komedie pracuje se syžetem známého tématu velmi volně, však velmi nápaditě. A tak je švihák Meky vlastně zkorumpovaným stárnoucím seladonem, okolo kterého se dokážou točit již jen děvy důchodového věku.

Navíc je tento seladon řízen zkorumpovanou politickou elitou a neméně vyvedenou státní policií. Peškova Žebrácká opereta si také vtipně pohrává se „všemocným“ fenoménem naší doby, kterým je facebook. Facebook se stává v rukou zkorumpovaných politiků nástrojem lživé a pomlouvačné, však naprosto beztrestné propagandy. Autor pracuje nápaditým způsobem i s dalšími motivy Žebrácké opery. Např. s motivem zamilované Poliny (Polly) a její sokyně v lásce Luru (Lucy). Nezbytná svatba a zosnované vraždy nepohodlných politiků, přestárlé dámy polosvěta, či spolek nazvaný Žebrák s.r.o. dodávají Peškově hudební komedii kolorit zmaru v pokleslé době. V Žebrácké operetě jsou záměrně použity známé operetní a muzikálové hity dvacátých až šedesátých let minulého století. Např. České vlastenky, Bramborová placka, Já se dnes dopoledne žením, Noční motýl a samozřejmě nesmí chybět světově proslulá píseň Žralok zuby, má jak nože! Nebyl by to však Vlastimil Peška, kdyby i Žebráckou operetu neopepřil svým specifickým humorem.


Režie, scéna a kostýmy: Vlastimil Peška
Pohybová spolupráce:   Helena Dvořáková
Světla a zvuky:    Kamil Majda
Suflérka:    Marta Kubíková
Premiéra:   25.listopadu 2016





 












Vlastimil Peška

JAK ŠVÉDOVÉ L.P.1645 BRNO MARNĚ DOBÝVALI
aneb
BYLO NEBYLO


Rozvernou komedii o marném dobývání Brna švédskými vojsky za třicetileté války napsal Vlastimil Peška na žádost švédského lidového spisovatele Hanse Eriksona v roce 1994. Hra vtipně glosuje starý a stále přežívající nešvar, kterým je překrucování dějinných faktů. Vše se odehrává na pozadí jednoduché, však nosné dějové linky, vystavěné na pozadí známé brněnské pověsti o předčasném zazvonění poledne na brněnském Petrově, díky kterému Švédové ukončili bitvu, a Brno tak nebylo dobyto.

Perličkou komedie je vtipné, však srozumitelné použití osmi evropských jazyků. Od angličtiny až
po maďarštinu. Druhou perličkou je zajisté i Peškova hudba zkomponovaná v duchu moravských
lidových balad a kramářských písní.

Ořechovské divadlo se ke komedii o dobývání Brna švédskými vojsky v čele s pověstným generálem Torstensonem vrací, na přání svých příznivců, po dvaceti letech. Jde však o zbrusu novou inscenaci s nezaměnitelným nábojem, který do hry vnášejí především mladí a noví členové souboru,
kteří před zmíněnými dvaceti roky nosili pleny, či zasedali do školních škamen.


Podívejte se na krátké video z této hry.     








 














Vlastimil Peška

SLAMĚNÝ KLOBOUK
aneb
Helenka měla vždycky jedničky

rozverná fraška s libými zpěvy
volně na motivy stejnojmenné komedie Eugena Labiche

Fraška proslulého francouzského dramatika 19.století Eugena Labiche, Slaměný klobouk, získala na českých jevištích velkou popularitu především známou transkripcí Jiřího Voskovce a Jana Wericha pod názvem Helenka je ráda aneb Slaměný klobouk. Často se hraje i verze "Slamáku", kterou napsal Miroslav Horníček. Film Oldřicha Lipského z roku 1971 pak patří do zlaté pokladnice české kinematografie.
Vlastimil Peška přistoupil k tomuto tématu svérázně a děj komedie přenesl z francouzské provincie na Moravu. Lépe řečeno do Brna a nedaleké Lojzovy Lhoty. Fabule příběhu, zběsilý hon za slaměným kloboukem, který pozřel kůň pana Fadinarda, v Peškově verzi pana Fouska, zůstává zachovaný.
Jednající postavy jsou však svérázně vykreslené lidové postavy mluvící v nářečí, které je do dnešních dnů živé v okolí Brna. V tomto nářečí hovoří především rozvětvená rodina zelinářky Krákorové, která vdává Helenku za brněnského bonvivána Fouska. Autor zachovává v zásadě všechny postavy známé frašky, mezi které patří např. téměř hluchý strýc Vezinet, (v Peškově verzi Vendelín), který se ke konci hry ze své hluchoty zázračně uzdraví díky pozření mastičky na kuří oka. Objevují se však i postavy, které u Labiche nenajdeme. Například tetka Božena, manželka již zmíněného strýce Vendelína, či ruský věřitel Máslěnko a další.
Peškův Slaměný klobouk má i podtitul "Helenka měla vždycky jedničky". Postava Helenky tento podtitul v průběhu děje několikrát potvrdí svojí nebývalou sečtělostí i výřečností, za kterou byla údajně za školní docházky hodnocena jedničkami.
Slaměný klobouk je označen jako rozverná fraška s libými zpěvy. To napovídá, že Vlastimil Peška opět dostál své pověsti skladatele melodicky nosných písní, které nechybí ani v tomto opusu.






 










Vlastimil Peška

RYCHLÉ ŠÍPY Z OLTECU
aneb
Opereta třetího věku

 

Co znamená, či kde se nachází Oltec? Je to slangové označení brněnské městské části Staré Brno. Oltec je běžně používaným termínem brněnského „hantecu“, který se stal jednou z hlavních linií Peškova scénáře. Brněnský slang, chcete-li „hantec“, se řadí mezi filologické perly českého jazyku. Patří neodmyslitelně ke kořenům brněnského patriotismu, který se dědí z generace na generaci. Výrazným prvkem je odvěký mindrák brněnské „skvadry“, která nemůže stále zapomenout, že byla ve středověku centrem evropské vzdělanosti a pokroku Velká Morava.

„Kam se na nás hrabali Cajzli?!“ Volně přeloženo: „Co v té době znamenali Pražáci?!“ Půvabné, místy i drsné slovní hříčky brněnského slangu a především pevná víra v to, že slavné Rychlé šípy pocházejí z brněnského Oltecu a ne z Prahy, dokreslují veseloherní linku Peškovy komedie, která si nenásilnou formou „utahuje“ ze zmíněného brněnského patriotismu.

Další dějová linie, která se táhne celou komedií jako pověstná červená nit, je víra v plně aktivní stáří, chcete-li třetí věk. Prostě řečeno, hlavním hrdinům a jejich soukmenovcům je již více jak sedmdesát, ale stále jsou ochotni aktivně bojovat za spravedlnost a svoji čest. Vše s mírou vkusné nadsázky a s mnoha melodickými písněmi z dílny Vlastimila Pešky. V komedii je také citována proslulá píseň Josefa Kainara Hvězdy nad Brnem.






 











Vlastimil Peška

BABIČKA V TRENKÁCH
aneb
APRÍLOVÁ KOMEDIE

 

Děj bláznivého vaudevillu je zasazen do konce dvacátých let minulého století. Autor scénáře uvádí: „Vůně dvacátých let, foxtrot, zajímavá a výrazná móda, art deco a komikové němého filmu, ale i scénáře českých operetek, ve kterých se bláznivé fantazii nekladly překážky, to vše bylo inspirací pro napsání Babičky v trenkách.“
Již sám název komedie napovídá, že je ve výstavbě bláznivého děje použito starého a osvědčeného prvku pro polechtání bránice, tedy převleku muže za ženu. Tento staletími osvědčený princip komediálnosti v průběhu děje košatí. V jednom okamžiku se na jevišti střetnou dokonce čtyři muži, které donutí vzniklá situace k nucenému převleku za ženy. Naopak jedna z hlavních ženských postav použije pro vyřešení vzniklých svízelů mužského převleku. Vše se odehrává na pozadí téměř detektivní zápletky, do které se zaplete mnoho svérázných postav a postaviček, bez kterých se neobejde žádná z Peškových komedií.
Hudba inspirovaná foxtrotem, valčíkem a melodikou starých kupletů dodává ději komedie, která se odehraje během jediného aprílového dne, kolorit zvoleného žánru – tedy vaudevillu.









 











Vlastimil Peška a Jean Baptiste Molière

PAROHÁČI
aneb
Červené kalhoty

(třeskutá fraška)

 

Pokud se dramaturgové a režiséři pídí po titulu, ve kterém si mohou herci doslova zařádit a zároveň divákům polechtat bránici nebývalým způsobem, pak je doporučení na Peškovu transkripci komedií J.B. Molièra v komedii zbrusu novou zcela na místě.

Autor pracoval naprosto volným způsobem se dvěma méně známými komediemi. S Pánem z Prasákova a s Doktorem proti své vůli, ze kterých vytahuje pouze některé scény. Kostru děje pak rozvádí a přidává mnohé situace, které však působí doslova „Molièrovsky“. Možná by se hodilo i říci „Molièrovsko-Peškovsky“. Děj, který se točí kolem červených kalhot konšele Doubka, záletné ženy druhého konšele Borovánka, po svatbě toužící Lucindy a šišlavého ševce Kokrhele, který se z donucení vydává za doktora, je věru košatý a právem ho lze označit, jako třeskutou frašku, která však nepostrádá míru dobrého vkusu. Je to prostě titul, který je hoden označení kvalitního lidového divadla, které skvěle reprezentuje již celá desetiletí scéna Ořechovského divadla. Ta se také ujala prvého provedení zbrusunové komedie. 

Pod režijní taktovkou pana autora a principála Ořechovského divadla v jedné osobě se představí, vedle zkušených ořechovských herců a hereček, také několik nových tváří. Přijďte se podívat! Přijďte se smát s námi lidským nešvarům a především lidské blbosti, která je, jak známo, věčná!